Tento článek je jeden z mých dalších na zamyšlení. Poměrně často mám různé myšlenky, které stojí za určité zamyšlení či zkrátka je fajn, když je můžete napsat. Nyní jsem si vybral téma deprese, která nás obklopuje vlastně úplně všude. Nevím jak vy, ale přijde mi, že čím starší jsem, tím častěji mám určité deprese z každodenního života. Moje osoba je spíše nakloněna k introvertnější části osobnosti, takže se ve mě určité věci více perou, než je tomu třeba u extroverta. Je to zvláštní, protože do doby než jsem začal pracovat a osamostatnil se, takové stavy jsem měl více méně minimum či vůbec. A to přitom dneska mám vlastně téměř úplně všechno, co jsem vždycky chtěl. I přesto ale nejsem úplně spokojený nebo šťastný.
Video s hudbou si pusťte při čtení tohoto článku:
Otázkou ale pak je, proč? Co za to může? Přijde mi, že dnešní svět již nemá takové kouzlo, jako tomu bylo třeba před 15 lety. Nějak se to všechno vytratilo. Svět je více přetechnizovaný, což je možná trošku zvláštní, že to říkám právě já, co technologie zbožňuje. Ale je tomu tak, nějak začínám cítit, že je toho už zkrátka moc. Nemám rád změny, i přesto mi stereotypní život začíná vadit. Člověk je obklopený internetem úplně všude, dneska můj mobilní telefon zvládne prakticky úplně to samé, co můj počítač. Což už třeba v tomhle je evidentně kámen úrazu. Teď už si svoje deprese přenášené z telefonu nosíme sebou na každém kroku. Jsem přehlcen všemi informacemi, které se na mě valí. Ať už ze světa, z domova či od přátel prostřednictvím Facebooku a dalších sociální a mediálních sítí. To co jsem dřív nemusel řešit, neviděl či mě to jednoduše minulo, se mi nyní dostává plnou palbou. V první linii mobilní telefon, v závěsu za ním počítač a televize.
Jsou dny, kdy je mi z toho zle a musím okamžitě vypadnout. Jdu ven na čerstvý vzduch, na procházku. Nedá mi to, musím vzpomínat jaké to bylo dřív. Jak bezstarostný život bez depresí a přehlcenosti byl. Bylo to krásné a nevinné. Chtěl bych některé okamžiky prožít znova, ale nejde to. Svět je ještě stále příliš omezený a nevyspělí. Jenže než se dokážeme posunout, pohltí nás deprese a uspěchanost, která je naším každodenním společníkem. Věříme lásce, než nás zklame. Deprese se prohlubují a já už nevím, jakou cestou se vydat dál. Pomalu ale jistě mě to ničí, vzpomínky a myšlenky mi zahlcují hlavu. Zdá se to být nekonečné. Jednou se cítíte jako znovuzrozený, šťastný a plný energie. To se jen na nějaký čas vytratili či utlumili do pozadí naše deprese. Je to super pocit, že ano? Večer jdete spát s pocitem, že začíná něco nového a už bude jenom dobře. Ráno se probudíte a zjistíte, že to byl vlastně hrozně špatný sen a veškeré deprese se nám vrátili. Ten hrozný den už je zase tady. V práci starosti, v osobním životě starosti, ve svém volném čase to vše nahrazuje mobilní telefon, počítač či televize. Již není úniku, už nejsme malé děti, bez starostí a povinností. Již jsme zařazeni do celosvětového systému, kdy každý člověk má svoji úlohu a funkci. Všechno do sebe zapadá a my musíme fungovat pro systém, který je tak odnepaměti nastavený. Všichni jsme součástí systému, nikdo není výjimkou. Přitom si stačí představit, jak nicotní a naprosto bezvýznamný v rámci celého vesmíru jsme. Kdo a proč někdo vymyslel pravidla a svět, ve kterém žijeme? Proč je svět tvořen z čisté deprese, starostí a strastí? Kdo určil a stanovil, že to tak všechno musí být. Víte, co mě štve? Že žiju ve staletí, které dosud nedokáže cestovat z planety na planetu. Planeta Země je již dávno ztracena, nemá budoucnost. Pouze se bude nadále rozvíjet v tom, co je již dnes. Lepší už to nikdy nebude. Chtěl bych začít znova, jenže deprese se neukrývá. Je tu stále, i když třeba jenom čeká na správnou příležitost. Věřit v lepší zítřky, to jediné nám zůstává. Milovat svou rodinu a být jí nablízku, kdykoliv během roku. Je to totiž to jediné, co nás v dnešním depresivním světě a systému dokáže pochopit a stojí za nás. Láska je mocná čarodějka, nedá se jí uniknout. Rádi jí vyhledáváme, jediná ona je určitým lékem, co nás může zbavit deprese. Permanentní účinky to ale nemá… Ale to už nás netrápí 🙂
Moc pěkně napsané. Nemohu sice soucítím s tebou, jelikož nejsem až tak plně osamocen v životě a tak vytížen. Ale dokážu si to živě představit. Jaký to je pocit.
Děkuji za tvůj komentář a děkuji, že obsah textu chápeš 🙂